Jak udělat školení takové, aby na něj účastníky vzpomínaly s vděčností a s nadšením.

Skončila jsem další kurz. V duši se mi rozlévá dobro a teplo. Proč? Kdysi jsem si řekla, že moje kurzy budou pro účastníky zážitkem. A dnes to dokážu udělat. Jak?

Jízda se Slávou

Měli jsme před časem se @Slávou Theimerem Vedení lidí pro manažery středně velké automotiv firmy. Sešla se nám velká skupina sedmnácti lidí. Krásná skupina. Hezky namíchaná ve smyslu muži a ženy, a zároveň dost homogenní ve věku mezi 35 a 45 lety, se zhruba stejným postavením ve společnosti. Lidé měli již ze samého počátku mezi sebou dost společných zájmů, ale zároveň byli zvědaví, co bude. S kolegy se ve firmě běžně potkávali, ale hlouběji se mezi sebou neznali. Klasika.

S lidmi jsme již měli pěkně navázaný předchozí kontakt; udělali jsme pro ně asi před měsícem jednodenní koučovací workshop na to, co od ročního vzdělávacího programu očekávají. Takže si v podstatě sami nadefinovali nejen to, jaká témata během celého ročního programu chtějí, ale také to, čím začneme a co je zajímá v rámci našeho úvodního jeden a půl denního programu. Byli jsme i na opravdu hezkém místě, kolem příroda, rybníček, hezky opravený zámeček, ale i moderní sál. Prostředí je velmi důležité.

A pak jsme to se Slávkem rozjeli. Byl to koncert. Duet zkušených lektorů a dvou stejně naladěných koučů, mužsko-ženská energie, předem domluvená cesta a její záchytné body, ale zároveň veliká flexibilita v tom, vyhovět účastníkům, když se chtějí zastavit, na něco se podívat, anebo někde naopak zrychlit, protože chtějí jít dál. Podobně to zažíváme, když chodíme po horách.   

Dva dny nám plynuly, jako bychom byli na nějaké jiné planetě. Teorii a kreslení na flipchart jsme prokládali historkami, nechali jsme lidi diskutovat, když bylo vidět že je to třeba, dostávali jsme zajímavé otázky, smáli jsme se vtipům, které se najednou začaly objevovat a jakoby samy od sebe vynořovat z kvantového pole vědomí nás všech. Kurz se nám tvořil pod rukama jakoby sám, jakoby přicházelo něco, co přesně takto mělo být.

Nespěchali jsme a netlačili jsme na pilu. To bylo pro mě nové. Celoroční program nám umožňuje si říci, že nemusíme stihnout všechno za dva dny. A já jsem si na tom nespěchání uvědomila, jak je čas tvarovatelný. Lao’c říká, že Tao nikam nespěchá, a přesto za ním nezůstává nic nehotového.

Vždycky mě to fascinovalo. Já jsem se dost dlouho na svých kurzech strašně snažila. Vždycky jsem viděla, co všecko bych ještě mohla lidem říci, co by potřebovali a my teď najednou ne. Nějakým záhadným způsobem jsme nespěchali, a přece za námi nezůstávaly nedodělky.

V sobotu dopoledne, asi kolem desáté, jsme se se Slávkem rozhodli, že končíme. Jako piloti v letadle jsme ztlumili motory a letadlo semináře jsme pomalým velkým obloukem začali směřovat k letišti našeho rozchodu. Místo abychom přidávali, jsme ubrali. Lidem jsme řekli, aby se oblékli a na půl hodiny jsme je propustili. Všichni měli za úkol jít ven, do přírody, někam kolem golfového hřiště a přemýšlet o tom, co dva dny slyšeli, dělali a na čem chtějí teď oni sami pracovat. Poprosili jsme je, aby nechali své mobily v taškách, s nikým půl hodiny nemluvili a přinesli si nějaký talisman, kotvu, jako připomínku toho, co chtějí dále dělat. Lidi byli uneseni. Nastalo ticho, krásné, tvořivé a plné. Po půl hodině se vrátili a do deníků, které jsme jim na začátku prvního dne rozdali, si psali své reflexe a plány.

Říká se, že ticho léčí. Ticho také posunuje, vyjasňuje, prohlubuje, třídí. V tichu si mohu říci, co chci já, jak budu postupovat dále a nemusím se bát, co si všechno navymýšlejí jiní. Ticho osamostatňuje. Následující sdílení bylo hluboké, lidské a krásné. Lidé mluvili o tom, co si uvědomili a kam chtějí jít dál. Naše otázky je přiměly k zastavení a lidé sami tento vzácný časoprostor velmi ocenili.

Stejně jsme na tom byli my se Slávkem. I my jsme se šli projít a povídali jsme si. Kolikrát jsem se jako lektorka vrátila domů a skoro jsem nevěděla, jak se jmenuju. Kdo učí, určitě to zná. Přijdete domů, a nevíte, zda chcete dřív jíst, spát, jít běhat, sprchovat se, vybalovat nebo se opít. A tady to nebylo. Jak to?

Cítili jsme se naplnění. Končili jsme na čas, žádné natahování. Končili jsme dokonce trochu dříve! Jako když letadlo nejen odletí načas, ale také má dobrý vítr a přistane o deset minut dřív. Všem to udělá dobrou náladu. Dali jsme si v klidu společný oběd a povídali si o tom, kam kdo jede a na co se těšíme o nastávajícím víkendu.

Cestou domů autem jsem o tom všem přemýšlela. Jak mohu tento zážitek se Slávkem vytvořit znovu? Z jakých ingrediencí se skládal?

A včera se mi to podařilo znovu. Měla jsem kurz Týmový koučink v praxi na Masarykově ústavu při ČVUT. Je to zcela můj kurz, já jsem si ho kdysi postavila a mám v něm naprostou svobodu.

A opět to bylo jízda.

Začíná se mi to dařit! Ne že by se mi to nedařilo dříve, já učím opravdu dlouho, více než dvacet let a lidé mi vždycky říkali, že něco takového neočekávali. Byly to ale spíše krátkodobější okamžiky, po různých cvičení, a pak se energie zase propadla. Jde také o můj pocit, nejen o lidi, jde o to, jak se cítím já, jakou radost a energii mám já. Asi jsem se dřív snažila do kurzu naládovat co nejvíce a najednou vidím, že to není třeba.

Pochopila jsem, že je třeba do kurzu dát to, co je třeba, a pak ho nechat plynout, svézt se s lidmi na jejich příbězích, nechat se unést přišedšími otázkami a situacemi, které samy vyvstanou. Důvěřovat procesu, nesnažit se každý kurz udělat stejně, to stejně nejde!

Zachovat střídmost. Toto slovo k nám přišlo, když jsme se Slávkem učili další kurz. Mluvil krásně o své babičce, a jak ta uměla zachovat střídmost. Dlouho jsem to slovo neslyšela. Stále jsem měla v hlavě u firemních školeních slova jako výkon a efektivita, ale střídmost? Co to je?

Střídmost není utahování si opasků, ani lakota či nouze, nebo snad chudoba. Ne. Střídmost vyplývá z hluboké moudrosti a uvědomění, že zítra je taky den, že si dnes mohu vzít to, co dnes sním, ale nemusím se přecpat ani upít. Je to vyváženost, rovnováha, správná míra, ohleduplnost k okolí, lidem planetě i sám sobě. Mám jednu kolegyni a ta tomu říká „laskavý minimalismus“. Fascinuje mě to. Slovo střídmost se mnou ladí ale ještě hlouběji. Protože pochází z mého mateřského jazyka, je vepsáno hluboko do DNA mé psýchy a já mu rozumím ještě trochu jinak.

Může se tedy střídmost nějak projevit v kurzech a učení? Ano! Pochopitelně, je to stejné jako s jídlem. Prostě kurz nepřecpat, i když by zadavatelé a lidé na začátku i vy chtěli všechno, je to jako v bufetu. Naložíte si, přejíte se, všechno nesníte, berete si to domů a pak…?

Jaké jsou tedy teď z mého pohledu ingredience „správného“ tréninkového zážitku? Ten seznam by byl dlouhý, ale ingredience, které jsem si  nedávno uvědomila svými zážitky, jsou:

1. Střídmost - už klidně v přípravě, i té vaší, i té se zadavateli, neslibovat hory doly, být realistou, vybírat pečlivě, ale vybírat. Jinak je z toho guláš.
   

2. Ticho. Umožňovat a programově vytvářet pro lidi chvíle vnitřního ticha, rozjímání, i kdyby to mělo být jen na chvilinku, pěstovat ticho přítomnosti, ticho pozorného naslouchání a užívání si přítomného okamžiku, který tvoří přesně to, co je třeba.
   

3. Zapojit srdce. Ano, učit srdcem, mluvit ze srdce. Můžeme učit logicky, za sebou, strukturovaně, podle levé hemisféry. Nebo přidat obrazy, metafory, hry a hříčky, a to je naše pravá hemisféra. Ale tím rozhodujícím faktorem je naše srdce. Učit srdcem, učit s láskou to, co nás baví, protože na tom člověk jednoduše ujíždí. Když už něco umím, nepotřebuji stále kontrolovat, kudy jedeme a jak, ale mohu důvěřovat procesu, projíždět krajinou tréninku a postupně odškrtávat zastávky podle toho, kam nás vítr zavane. Lidé a vesmír jsou pak spolutvůrci takového procesu, učení se zážitkem, učení se spolu. A na to lidé nikdy nezapomenou, na ten pocit…

Dobrý výcvik, trénink, školení či koučink je jako zážitek ve skvělé restauraci. Nejen, že je tam pěkné prostředí, ale i příjemná a lidská obsluha. A pochopitelně, jídlo je vybrané, hezky naservírované, lahodné pro oči i naše chuťové pohárky. Povídáme si s lidmi a cítíme se dobře. Je v tom mistrovství šéfa kuchyně, ale i vyváženost všech ostatních prvků.

Po dobrém jídle cítíme naplnění, hlubokou vděčnost, zážitek, a o ten se přirozeně chceme dělit dál. A po dobrém kurzu by to mělo být stejně.

Takto bychom měli učit. Rozumem, citem, hrou, obrazy a srdcem. My trenéři, školitelé, učitelé. A naše kurzy by pak byly pro účastníky, studenty a naše děti zážitkem, který by pomáhal transformovat vědomí společnosti na vyšší úroveň.

Zase jsem o trochu dál na své cestě, zase jsem se něco naučila a mám z toho velikou radost. A tak s vámi sdílím. Třeba si z mého meníčka o tom, jak školit, vyberete něco i vy.

Přeji nám všem krásné zážitky při práci s lidmi.

Halka