Neposlouchej, co říkám, ale co myslím

Rodičovské hlášky

"Měla bys toto, neměl bys tamto, proč neděláš něco jiného, jak můžeš takhle uvažovat, proč … ?“ Úúuufff. Tyto hlášky, často řečené přiměřeným tónem hlasu, nás většinou emočně pěkně dostanou. Zapínají staré programy z dětství a umí během chvilky rozhodit i velkého, dospělého člověka. Kdo by někdy něco podobného neslyšel? A koho by někdy nedostaly do kolen?

Ale jak s nimi pracovat?

Jsme schopni zůstat v klidu a rozpoznat, co za danými větami skutečně je? Lze si z nich dokonce odnést něco užitečného? Myslím, že ano. Jen je třeba vědět jak. 

Uvedu příklad: Mluvím v neděli navečer s maminkou po telefonu. Maminka říká: „V televizi jdou krásné pořady o J. A. Komenském. Víš to?“ Nevím, televizi nesleduji a celý den jsem byla na zahradě. „To bys měla“, pokračuje maminka. Četla jsi o něm vůbec něco? Vzhledem k povolání, které děláš, bys to měla vědět.“ Uf, tíha narůstá. Zase jsem něco propásla. „J.A. Komenský je náš génius, měla by sis přečíst alespoň …“ . Přestávám poslouchat. Spustil se virový program „Nejsem dost dobrá“. Tenhle už naštěstí znám. Dostával mě mnoho let. 

Celkem v klidu dokončíme hovor a já už vím, že budu mít ráno na čem pracovat. Maminku už (asi) nezměním. Takto se mnou mluví většinu mého života. Co tedy s tím? 

Nedávno jsem poslouchala jeden zajímavý pořad. Autorka v něm na toto téma pronesla úžasnou větu: „Neposlouchej to, co říkám. Poslouchej, co skutečně myslím.“ 

Co tím myslela? Nemůžeme změnit druhého člověka ani to, co říká a jak. Ale můžeme změnit svoje vnímání. Z NEUROVĚD víme, že naše levá hemisféra sleduje v rozhovoru DETAIL, TEXT neboli přesná slova, která jsou řečena. Má tendenci slovíčkařit a držet se hnidopišsky vyřčeného "textu". Interpretuje si slova často po svém, podle starých vzorců chování z dětství. Zejména, pokud je přítomen patřičný tón hlasu, zapínající naše negativní emoce. 

Naše pravá hemisféra ale umí sledovat KONTEXT, tedy to, co je skryto, co je za vzkazem, větší obraz a zejména SMYSL, neboli skutečný účel řečeného. Úžasné! Co mi tedy asi maminka chtěla včera říci? Jak to vnímá moje pravá hemisféra? „Halinko, viděla jsem v televizi skvělé vysílání o J. A. Komenském. Moc mě to bavilo a bylo to dobře uděláno. Myslela jsem na tebe. Vím, že tě to zajímá. Tak ti to chci říci, sdílím, aby ti to neuteklo. Chci ti pomoci a ráda si o tom s tebou popovídám. Určitě se to dá dohledat na internetu. Mám tě ráda.“ 

WOOOOW. To je panečku jiná! Myslím na maminku s velikou vděčností. Vděčnost se obejvila v okamžiku, kdy jsem si vzkaz s odstupem času a v klidu převedla do pravé hemisféry a zamyslela jsem se nad jeho možným jiným, tedy pozitivním poselstvím. Nastalo u mě najednou prozření, POROZUMĚNÍ.

Porozumění

Hodnota porozumění je obrovská. Přibližuje nás lidem, můžeme se společně učit, sdílet a nebát se chyb. Spojuje nás, přivádí nás k sobě blíž a uvolňuje naše zdroje. Přináší radost, energii, empatii. A to je to, co dnes mnoho lidí potřebuje. 

Jak tedy na to? Nejdříve je třeba se zastavit, získat čas, třeba to i vydýchat a nechat na druhý den. A pak si v klidu sednout a podívat se na to, co dobrého a pozitivního může druhá strana myslet nebo chtít. Pro nás nebo i pro sebe. Jaký dobrý záměr v jejím jednání je, co skutečně potřebuje? Co máme společného, co nás sbližuje? A co s tím můžeme a chceme udělat my. Dobrovolně a s plnou zodpovědností. 

Co udělám já? Mamince jako vždy koupím kytku. A půjdu si na ČT najít včerejší vysílání. Udělám i výjimku s televizí. A s maminkou to budu sdílet. Už se na to těším.

A úplně nakonec mě napadá, „Co když to tak se mnou maminka myslela celý život? Jen to třeba neuměla říci jinak? Že bych jí dřív úplně nerozuměla? … A tak jsem ráda, že jsem tuto větu, “Neposlouchej to, co říkám, ale to, co myslím”, objevila ještě teď a svoje vzorce mohu změnit.

Změnit je ale mohu jenom já, nikoliv moje maminka nebo někdo jiný. Jak věcem nasloucháme a zda skutečně rozumíme tomu, co bylo řečeno, je totiž jenom na nás.

19. 11. 2020, Praha